Spolu byli, spolu žili

Ve zkratce: záleží na povaze rodičů. Soužití několika generací může fungovat, pokud mají mezi sebou jasně vymezené hranice, a vzájemně si dopřávají dostatek prostoru a soukromí. Častým modelem je například to, že děti obývají jedno patro a jejich rodiče druhé. Mohou se tedy vidět, kdykoli chtějí, ale zároveň mají v případě nutnosti i potřebné soukromí. Rodiče by si měli uvědomit, že pokud dětem přenechají do užívání část domu, vzdávají se i práva tuto část domu používat. To samozřejmě neznamená, že už by tam nikdy nesměli vkročit, ale zároveň by se měli vyvarovat toho, že si do prostoru vyhrazeného jejich potomkům budou chodit kdykoli je napadne, ať se to jeho stálým obyvatelům hodí, nebo ne. Stejně tak samo sebou platí, že mladý pár by měl respektovat soukromí jeho rodičů, a nechovat se, jako by jim pořád bylo patnáct, když kalendář říká skoro dvojnásobek.
 
Častou třecí plochou jsou také zásahy tchána nebo tchyně do chodu domácnosti. Ano, možná máte pocit, že víte přesně, jak se to ve vašem domě má dělat, ale nechte si své dobré rady pro moment, kdy o ně váš zeť nebo snacha požádá. Není totiž nic horšího, než když si rodiče jednoho z páru uzurpují ve vztahu rozhodovací pravomoci a všechno vědí samozřejmě nejlépe. Takové bydlení se brzy otráví nejen partnerovi nebo partnerce vašeho dítěte, ale i jim samým. Pocit, že je i na prahu třicítky přerostlým dítětem, nemá rád nikdo. Speciální kapitolou soužití jsou pak děti. Ano, možná máte pocit, že jsou na vaše vnouče jeho rodiče moc měkcí/přísní, že se mu věnují moc nebo málo, a vůbec, že roste jako dříví v lese, ale pokud u vás mají mladí zůstat, nechte si své dobré rady pro sebe.
 
Tedy, soužití více generací v jedné nemovitosti fungovat jistě může, ale pouze za předpokladu, že každý člen rodiny zná své hranice, a nepřekračuje je. Žijí spolu, koneckonců, dospělí lidé, kteří by se měli vždy být schopni nějak domluvit.