Vzpomínám si, když jsem ještě bydlela s rodinou v předchozím domě, kde jsme bydleli ještě v jiném městě. Ani nevíte, jak mě to potom opravdu hodně mrzelo a taky naštvalo, když mi moji rodiče řekli, že se budeme stěhovat. To je už asi potřetí a vůbec mě to netěšilo! A vůbec jsem nechápala to, proč se musíme stěhovat, proč musím mít měnit zase školu. A školu jsem měnila už v první třídě a to dvakrát, což je pro malé dítě opravdu hodně matoucí a taky potom jak si má dítě udělat nějaké vztahy s děti? Kde má dítě potom navázat přátelství? Vůbec mě tenhle životní styl nebavil.
Připadala jsem si nikdy jako u cirkuse, že se stále jenom musíme stěhovat z místa na místo. Takže jsem se maminky ptala, proč se stále musíme stěhovat, že mě to už vůbec nebaví a že bych raději už taky měla nějaké pevné zázemí. Byla jsem v sedmé třídě a opravdu už jsem se nedokázala představit, že bych se zase měla stěhovat do jiné školy. A to ještě do jiného města, které je vzdálené šedesát kilometrů, protože už na této základní škole, kde jsem v současnosti tehdy byla, tak jsem měla velice málo kamarádů, protože jak jsme se stále stěhovali, s nikým jsem nedokázala navázat nějaký bližší kontakt.
Takže přátelství u mě nepřicházelo skoro v úvahu. Co je tohle za život a životní styl? Tohle opravdu dělá rodina? Myslím si, že rodina je všude tam, kde je teplý a útulný domov. Že doma je láska a doma je rodina. Jenomže taky člověk musí počítat s tím, že životní styl se mění a že postupem času se to opravdu všechno může změnit k nepoznání. A u nás to tedy platí dvojnásob. Rodičům jsem řekla, že se stěhuji opravdu naposledy. A kdybychom se zase měli stěhovat opět, tak já už tam zůstanu anebo půjdu bydlet někam sama do nájmu, protože další stěhování už bych opravdu nesnesla a neunesla. A opravdu je to hodně stresu a já takový životní styl nemám ráda.