Jak se dělá ekonomika aneb největší boom v dějinách

Ekonomika

Nyní vám povím příběh, který může a nemusí být pravdivý. Jedno na něm však bude platit navždy: Lidstvo je ovlivnitelné, je prodejné a nikdy dopředu nedokáže poznat, kde jsou jisté hranice. Kde je ta mez mezi dobrem a zlem? Kde je čára, která určuje, co je v tuto chvíli více? A jsou to vždy peníze?

zlaté prasátko

Snad jste již něco slyšeli o brýlích nahoty, mají i spoustu jiných názvů, podstatné však je, že přes ně vidíte různé lidi různě nahé. Kupříkladu nějaká žena si koupí brýle na svalovce, ale chce je vidět jen bez trička, maximálně v trenýrkách, ne nahaté. Jiná zas ráda dočista vysvlečené gentlemany s šedivými skráněmi, muži mají brýle na brunetky, blondýnky, ženy středního věku, zkrátka na cokoliv si vzpomenete.

Ach ano, už víte. Byl jsem dosti mladý, když se objevily na trhu – ty brýle myslím. A všichni, skoro všichni si je koupili. Tak byla odstartována éra dějin nazývána občas Velké odcizení, Ztráta soukromí a podobně. Já si uvědomil všechny následky této hrozby, sebral jsem rozum do hrsti a vydal se do boje proti brýlím. Ono si řeknete, že vláda měla zakročit a podobně, ale světě div se! Vždyť brýle rozpumpovaly ekonomiku celého světa, začínalo to tu vypadat jako v ráji (Nutno dodat, že bez soukromí. Nikdy jste nevěděli, kdo vás pozoruje nejrůzněji vysvlečeného, a to vskutku nebylo příjemné.) Avšak, jak už to u takových bojovníků za různá práva bývá, ani já nebyl bez viny. Zdárně jsem dosáhl kýženého výsledku, a to zákazu prodeje i užívání svlékajících brýlí, příkazu zničení všech existujících a tak dále – takzvaný článek osmnáct občas přezdívaný hanbatá vyhláška, však vy víte. No, jenže v poslední den prodeje jsem vlétl do obchodu.

„Brýle, prosím,“ uhodil jsem spěšně na prodavačku.

„Jaké?“

„Na ženy. Prosím vás, spěchám! Už mám být v práci.“

„Na úzkoprsé nebo naopak? Na mladé či ve středním věku? Na štíhlé nebo…“

„Na všechny!“ vyhrkl jsem. „Hlavně mi už, proboha, nějaké dejte.“
zisk financí

Podala mi jedny takové s tlustými skly, modrými, vcelku úzkými obroučkami a abych tak řekl celkem obyčejné a nudné okuláry. Ihned jsem si je nasadil a… A fungovalo to! Zíral jsem na slečnu za pultem jako u vytržení. Musím říci, že zřejmě dosti nevybraně a s otevřenou pusou. Žena se však brzy dovtípila a stydlivě si zakryla rukama oblasti ňader a klína. „Nezírejte na mne tak, člověče, máte snad být v práci!“ vykřikla pohoršeně. Náhodnému kolemjdoucímu by se to mohlo zdát drobet nesmyslné, příliš upjaté, možná by si řekl: Heleme se, zas nějaká feministka. Ale já to chápal. Zastyděl jsem se, začervenal a otočil se.

„Děkuji, na shledanou,“ vyhrkl jsem a otočil se na dívku. Brýle jsem si přitom rychle popostrčil nahoru na čelo.

„Nashle!“ odsekla dosti nezdvořile a nazlobeně.

Brýle jsem si nechal na očích a snažil se působit přirozeně. Ale, pánové, zkuste vypadat přirozeně, když procházíte světem plným nahých žen. Doma jsem ty brýle uschoval do plechovky od cukru a jelikož jsem byl tím, kdo veškeré rozbroje zpunktoval, nikdo je u mě nehledal. Od ostatních vlastníků se tu a tam musely vymáhat dokonce na policejních stanicích, jsou známy i případy, kdy došlo k mučení. Já tyto časy přežil v klidu a nenápadně. Všechny brýle byly zničeny, ekonomika zas upadla do ospalé letargie, po slavném vynálezu nezůstala jediná stopa. Tedy, jedna jediná ano. Mé brýle v plechovce od cukru. Víte, ono na tom není nic tak špatného, když se přes ně na svět dívá jen jediný zanedbatelný člověk a vše kromě něj plyne svým normálním tempem. V tu chvíli se z monstrózní ohavnosti stává spíše klukovská, snad až roztomilá lumpačinka. A tím spíše, když ten zanedbatelný člověk jsem já.

336x280-nocnikosilky3-1429533436.jpg